Wikipedie:Článek týdne/2023

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2023. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři či autorky, lze nalézt v Historii daného článku.

14

Kostel svatého Václava ve Šluknově je římskokatolický farní kostel, pravděpodobně již v pořadí třetí stavba na témže místě. Barokní sakrální stavba byla postavena v letech 1711–1722, přičemž její využívání začalo roku 1714. Plány vytvořil lipovský stavitel Zacharias Hoffmann (1678–1754) a zapracoval do nich připomínky rakouského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656–1723). V roce 1922 se stal kostel arciděkanským a od roku 1966 je chráněn jako kulturní památka.

Jednolodní stavba stojí na obdélníkovém půdorysu a zakončuje ji půlkruhově uzavřený presbytář směřující na severovýchod. Stěny zdobí zdvojené pilastry, po stranách hlavního vchodu stojí sochy svatého Pavla a Jana Křtitele. Na hlavním oltáři je umístěn obraz Zavraždění svatého Václava z konce 18. století od Jana Jiřího Schmidta. Na brankách a konzolách stojí sochy svatého Víta, Ludmily, Prokopa a Vojtěcha. Boční oltáře jsou zasvěceny Jezulátku, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, svaté Barboře, Panně Marii a svatému Janu Nepomuckému. Na jesličkách o rozměrech 6 × 2 metry se podílela řada betlémářů ze Šluknovského výběžku. Varhany z let 1939–1940 od žitavské firmy Andreas Schuster & Sohn disponují 47 rejstříky, třemi manuály, pedálem a více než třemi tisíci píšťalami.

Na zrušeném hřbitově, jenž se rozprostíral kolem kostela, se dochovala řada klasicistních náhrobků, včetně několika prací drážďanského sochaře Franze Pettricha (1770–1844). Severně od něj stojí sochy svatého Vojtěcha, Jana Nepomuckého a Prokopa, přenesené ke kostelu z různých částí města. Před farou z roku 1842, umístěnou východním směrem, stojí socha svatého Václava.

13

McDonnell Douglas F-4 Phantom II je dvoumístný dvoumotorový nadzvukový stíhací letoun dlouhého doletu schopný provozu za každého počasí. Byl původně navržen jako palubní stíhací letoun pro Námořnictvo Spojených států amerických, osvědčil se však i při útocích na pozemní cíle a jako průzkumný letoun. Do služby u US Navy vstoupil v roce 1960. Pro své kvality byl později přijat do služby u americké námořní pěchoty a amerického letectva. V polovině 60. let 20. století se stal dominantním typem letounu v rámci všech tří leteckých složek ozbrojených sil USA. V letech 1959 až 1962 ustanovil 15 leteckých světových rekordů, které zahrnovaly absolutní rychlostní rekord a absolutní výškový rekord. Letouny tvořily podstatnou část amerických leteckých sil i v 70. a 80. letech 20. století a byly úspěšně a ve velkých počtech vyváženy do celého světa.

Letouny se zúčastnily mnoha konfliktů 2. poloviny 20. století. F-4 je zřejmě nejznámější letadlo vietnamské války, kde byl poprvé bojově nasazen v roce 1964. V této válce se Phantomy staly posledními americkými letadly ve 20. století, jejichž posádky dosáhly titulu „letecké eso“. Svoji poslední službu si letouny F-4 Phantom II odsloužily v amerických silách ve válce v Zálivu v roce 1991 a při dodržování bezletové zóny nad jižním Irákem. Ze služby byly vyřazeny v roce 1996. Izraelské Phantomy zažily tvrdé a úspěšné boje v izraelsko-arabských konfliktech, zatímco velká flotila íránských Phantomů létala ve válce mezi Íránem a Irákem.

12

Strunovci (Nematomorpha) jsou kmen prvoústých živočichů, jenž je blízce příbuzný hlísticím. Zahrnuje asi 350 druhů, z nichž několik žije v mořském a zbývající druhy ve sladkovodním prostředí. Strunovci jsou dlouzí, dvoustranně souměrní živočichové nitkovitého, resp. strunovitého těla, které může dosahovat délky až 1 m. Tělní dutina je pseudocoelomatická, chybí oběhová soustava, dýchací soustava a u dospělců se redukuje i trávicí soustava, nejsou tedy schopni aktivně přijímat potravu. Výrazným znakem strunovců je pevná, ornamentovaná kutikula. Strunovci jsou jednopohlavní živočichové a vykazují pohlavní dimorfismus. Rozmnožují se až na výjimky pohlavně, jediný africký druh nepohlavně.

Na rozdíl od hlístic je vývoj strunovců nepřímý, probíhá přes miniaturní larvu. Larvy parazitují v těle suchozemských, případně i vodních členovců, od nichž získávají všechny živiny, jež si ukládají do dospělé fáze. S podobným životním cyklem se pojí dva kritické přechody, jeden z vodního prostředí do suchozemských hostitelů a druhý zase zpět ze souše do vodního prostředí. První problém strunovci řeší prostřednictvím paratenických hostitelů, jako je létající sladkovodní hmyz; v jeho těle larvy přečkávají v podobě infekčních cyst a čekají zde na pozření suchozemským hostitelem. Druhý problém strunovci řeší parazitární manipulací svých hostitelů: pozmění jejich chování a donutí je vrhnout se do vodního zdroje, kde může být životní cyklus parazita dokončen.

11

Zaida Ben-Yusufová (21. listopadu 1869 Londýn, Anglie – 27. září 1933 Brooklyn, New York, Spojené státy americké) byla newyorská portrétní fotografka známá svými výtvarnými módními portréty bohatých a slavných Američanů z přelomu 19. a 20. století. Narodila se v Londýně německé matce a alžírskému otci, ale později převzala americké občanství. Na jaře roku 1897 Zaida Ben-Yusufová otevřela vlastní portrétní fotografické studio na Páté Avenue 124 v New Yorku. V roce 1901 ji časopis Ladies' Home Journal zařadil mezi šest fotografek, které označil jako „přední fotografky v Americe“.

V roce 2008 uspořádala Smithsonova Národní portrétní galerie samostatnou výstavu věnovanou výhradně práci Ben-Yusufové, aby se obnovil její klíčový význam z počátků výtvarné fotografie. Její kurátor Frank H. Goodyear se poprvé dozvěděl o Ben-Yusufové v roce 2003, když objevil dvě její portrétní fotografie sochaře Daniela Chestera Frenche a malíře Everetta Shinna a chtěl zjistit více o této zapomenuté fotografce. Goodyear poukázal na to, že svou roli mohly sehrát předsudky vůči ženskému pohlaví, kvůli kterým zůstala Zaida Ben-Yusufová zapomenuta, přestože významně přispěla k rozvoji fotografie jako prostředku uměleckého vyjádření. Fotografická historie se spíše zaměřila na fotografy mužského pohlaví jako Stieglitze a již méně na fotografky, i když to bylo jedno z mála povolání, které v tehdejším New Yorku na přelomu století umožňovalo svobodné ženě dosáhnout úspěšné životní dráhy.

10

Korunovace českých panovníků byla událost mimořádného státního a duchovního významu, při které byl král během korunovační mše arcibiskupem pomazán svatými oleji a korunován. Představovala symbolické potvrzení a uznání nového krále, jeho spojení se zemí, jíž vládl, a také zdůrazňovala duchovní přesah jeho úřadu. První český král Vratislav byl nejprve korunován v dubnu 1085 císařem Jindřichem IV. a v červnu následujícího roku společně s manželkou pomazán a korunován v Praze arcibiskupem trevírským. Poslední korunovaný český král Ferdinand V. byl korunován 7. září 1836 v Praze. Korunovace jeho manželky královny Marie Anny Savojské 12. září 1836 byla poslední královskou korunovací v Českých zemích.

Tradičním místem tohoto aktu byla bazilika svatého Víta (později katedrála) na Pražském hradě. Osobou oprávněnou korunovat české krále a královny byl od roku 1228 mohučský arcibiskup, a to až do roku 1344, kdy bylo toto privilegium papežem trvale přeneseno na arcibiskupa pražského. S provedením korunovace arcibiskupovi asistovali duchovní i světští hodnostáři. Počínaje korunovací Karla IV. a Blanky z Valois, uskutečněné v září 1347, byly všichni čeští králové a královny korunováni korunou Svatého Václava, kterou nechal zhotovit předchozího roku sám Karel. Společně s korunou byly užívány další korunovační klenoty. Dochované renesanční jablko a žezlo byly zhotoveny o dvě staletí později než koruna.

09

Milost Miloši Balákovi udělil v březnu 2022 prezident republiky Miloš Zeman formou prominutí a zahlazení nepodmíněného trestu odnětí svobody, peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti. Dvacátá první Zemanova milost vzbudila pohoršení, když se stala terčem kritiky laické i odborné veřejnosti. Kontroverznost plynula z osobního vztahu Baláka k prezidentovi, rychlosti omilostnění a z důvodů, jimiž se hlava státu zaštítila. Mezi ně prezident zařadil předchozí bezúhonnost a mimořádnou pracovitost odsouzeného, soudcovo nezvážení povahy činu i Balákův pracovní poměr v lánské lesní správě. Omilostněný přitom nevyhověl podmínkám, které si Zeman v minulosti stanovil. Soudcovská unie tento krok vnímala jako zpochybnění objektivity českých soudů a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský označil prezidentovo odůvodnění za absurdní. Samotné udělení oživilo diskusi na téma úprav instutu milosti.

Miloš Balák působil jako ředitel Lesní správy Lány, příspěvkové organizace Kanceláře prezidenta republiky. Za zmanipulování zakázky na opravu svahů vodárenské vodní nádrže Klíčava v Lánské oboře byl pravomocně odsouzen k tříletému nepodmíněnému trestu a k peněžnímu trestu 1,8 milionu korun. Spolu s ním byla odsouzena firma ESB a její manažer Libor Tkadlec, jimž milost udělena nebyla. Balák byl souběžně souzen ve sporu týkajícím se těžby a prodeje kamene v Lánské oboře společnosti ESB.

08

Plejády (nazývané také Kuřátka, Sedm sester, v Messierově katalogu označené M 45) jsou mladá otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka. Tato hvězdokupa, která je od Země vzdálená jen asi 440 světelných let, obsahuje několik hvězd viditelných pouhým okem. V městských oblastech je takto možné zahlédnout pět až sedm hvězd, ale pod průzračnou oblohou bez světelného znečištění dvanáct i více hvězd. Hvězdokupa je obklopena slabou reflexní mlhovinou, která je nejlépe vidět na fotografiích s dlouhou expozicí pořízených velkými dalekohledy. Nejvýraznější členové Plejád jsou velmi jasní modří obři a bílé hvězdy hlavní posloupnosti. Hvězdokupa však obsahuje stovky dalších hvězd, z nichž většina je příliš slabých na to, aby byly viditelné pouhým okem. Plejády jsou velmi mladá hvězdokupa. Její stáří se odhaduje na 112±5 milionů let, ale odhadem za 250 milionů let se pravděpodobně rozplyne a její hvězdy se budou napříč galaxií pohybovat nezávisle.

Díky jejich velké jasnosti a zdánlivé blízkosti jejích hvězd jsou Plejády známé od starověku. Zmínil se o nich Homér a také Klaudios Ptolemaios a další klasičtí autoři. Jakmile bylo zjištěno, že hvězdy jsou nebeská tělesa podobná Slunci, objevily se domněnky, že by hvězdy mohly být nějakým způsobem navzájem provázány. Později se výzkumem vlastního pohybu hvězd a určením jejich vzdálenosti podařilo ověřit, že Plejády jsou skutečně gravitačně svázány a že mají společný původ.

07

Ježkovice (německy: Jeschkowitz) jsou obec v Jihomoravském kraji v okrese Vyškov. Nacházejí se 9 km západně od města Vyškov na jižních svazích Drahanské vrchoviny v nadmořské výšce 450 m n. m. Obec je půdorysně protáhlá náves, zužující se k severozápadu, a protéká jí potok Drnůvka ústící do potoka Rostěnického. Dva kilometry na severovýchod od obce se rozprostírá vodní nádrž Opatovice, zásobárna pitné vody pro Vyškov a okolí. V obci v těsné blízkosti hřbitova stojí kaple Nejsvětějšího Srdce Páně postavená v roce 1939. Je zde několik podnikatelských subjektů zaměřených převážně na zemědělství a řemeslné práce. K roku 2022 v obci žilo 381 obyvatel.

Obec s ježkovickým panským dvorem byla po značnou část své historie součástí račického panství s centrem okolo hradu (dnes zámku) Račice. První písemná zmínka o obci pochází z 13. prosince 1375, kdy litomyšlský biskup Albrecht Aleš ze Šternberka a jeho příbuzný Petr ze Šternberka dosvědčili, že budou respektovat výrok soudu, který Albrechtovi ukládal převést račické panství i s Ježkovicemi na Petra ze Šternberka. Dnešní obec je od roku 2000 součástí mikroregionu Drahanská vrchovina.

06

Freska Vratislava I. v rotundě svaté Kateřiny ve Znojmě

Vratislav I. (latinsky Wratislaus; 875/888^? – 13. února 921) byl třetí český kníže z rodu Přemyslovců vládnoucí zřejmě v letech 915 až 921. Narodil se patrně roku 888 (nebo možná už roku 875) jako druhorozený syn tehdejšímu knížecímu páru Bořivojovi I. a svaté Ludmile. Už kolem roku 906 byl zasnouben se Stodorankou Drahomírou. Na knížecí stolec však usedl až po smrti svého bratra Spytihněva snad v roce 915. Tentýž rok nechal svého syna Václava postřihnout biskupem Notarem. Během své vlády proslul založením Svatojiřské baziliky na Pražském hradě a pokračoval i v budování sítě hradišť ve středních Čechách.

Vratislav I. pravděpodobně zemřel 13. února roku 921, když dovršil 33 let buď svého života, nebo své vlády. Legenda Fuit uvádí, že bylo Vratislavovi 33 let, když zemřel. Tomu odporuje staroslověnský Prolog o svaté Ludmile, který tvrdí, že Vratislav skonal v 33. roce svého panování. Možná zahynul během maďarského vpádu do střední Evropy na následky zranění, což zaznamenal kronikář Šimon z Kézy ve své kronice. V kronice se píše, že nájezd proběhl po dobytí Panonie Maďary a skončil bitvou, ve které Vratislav přišel o život. Dušan Třeštík ale uvedl, že si ho písař spletl s králem Vratislavem I., a zprávu považoval za mylnou, kloní se ke skonu roku 921. Jiný postoj ohledně Vratislavova úmrtí zastával František Palacký. Podle něj Vratislav zemřel až roku 926. Petr Charvát usuzuje, že Vratislavova smrt uvrhla knížectví do krize, jelikož oba jeho synové (Václav a Boleslav I.) ještě nenabyli plnoletosti, tudíž regentskou vládu ve státě převzala Vratislavova choť Drahomíra. Byl pohřben v bazilice sv. Jiří, kde se nachází tumba s Vratislavovými ostatky. Svatováclavské legendy Vratislava popisují jako slavného vládce.

05

Lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) je mořský savec z čeledi lachtanovití, který se endemicky vyskytuje pouze na Galapážském souostroví. V rámci ploutvonožců se jedná o poměrně výjimečný druh tím, že obývá vody tropického pásu. Na to se váže řada zvláštností, mj. dovednost skupinového lovu, který se patrně vyvinul jako reakce na ekologické tlaky prostředí, ke kterým patří hlavně občasný, avšak pravidelný nedostatek potravy způsobený cykly El Niño. Živí se hlavně rybami, přičemž klíčový zdroj potravy představují sardinky tečkované. Pro potravu se potápí do hloubek kolem cca 100–150 m, nejhlubší zaznamenaný ponor měl 584 m. Pod vodou zůstává typicky několik minut.

Lachtani utváří kolonie na březích moře. K vyhledávaným biotopům patří rovinaté písčité pláže s dostatečným množstvím stinných míst a přírodních bazénků, kde se dá zchladit v letních parných dnech. Rozmnožovací období je na ploutvonožce nezvykle dlouhé a trvá od cca května do března, takže kopulace i vrhy mláďat probíhají v kolonii průběžně takřka po celý rok. Jedná se polygynní druh. Samci si vyhraňují teritoria zahrnující část souše i moře. Volba partnera závisí na samici. Doba laktace je extrémně dlouhá a většinou trvá cca 2–3 roky, i když může trvat až 7 let. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje celkovou populaci dospělých jedinců na 9 200–10 600 a druh hodnotí jako ohrožený.

04

Lumbiní (v sanskrtu लुम्बिनी) je jedno ze čtyř hlavních buddhistických poutních míst. Nachází se na předhůří himálajského pohoří v dnešním jižním Nepálu, poblíž jeho hranice s Indií. Leží asi na půli cesty mezi městy Kapilavastu a Bhairawa. Podle tradice se zde narodil princ Siddhártha, který se později stal Buddhou Šákjamunim. Lumbiní leží na severu Indického subkontinentu v jižním Nepálu, 25 kilometrů východně od Kapilavastu. Jméno Lumbiní je odvozeno od Buddhovy babičky, matky královny Máji.

Když ve 3. století př. n. l. místo navštívil král Ašóka, nechal zde vztyčit sloup, který se dochoval až do současné doby. Z dalších staletí se o Lumbiní dochovaly cenné literární zprávy v dílech čínských poutníků Fa-siena a Süan-canga. Lumbiní však bylo postupně opouštěno a buddhistické památky počaly chátrat. V 15. století přivodil jeho definitivní zánik vpád Mughalů. Lumbiní bylo znovuobjeveno koncem 19. století, v následujících desetiletích zde proběhlo několik archeologických průzkumů. Od konce 70. let 20. století Lumbiní prochází rozsáhlou přestavbou, od roku 1997 je součástí světového dědictví UNESCO.

03

Císař Süan-te (1399–1435), vlastním jménem Ču Čan-ťi, z dynastie Ming vládl jako císař v letech 1425–1435 říši Ming. Byl synem a nástupcem císaře Chung-siho. Po převzetí vlády od nového roku vyhlásil éru „Šíření ctnosti“, Süan-te. Název éry je používán i jako jméno císaře. Pozdější historici považovali jeho vládu za zlatý věk dynastie.

Ču Čan-ťi se narodil budoucímu císaři Chung-simu. Miloval poezii a literaturu, byl uznávaným malířem, ale i zdatným válečníkem. Roku 1425 se po krátké vládě otce stal císařem říše Ming. Po nástupu na trůn zrušil otcovo rozhodnutí o přesunu hlavního města z Pekingu do Nankingu. Proti mladému císaři se postavil jeho strýc Ču Kao-sü, ale Süan-te proti němu osobně vytáhl a snadno a rychle ho porazil. Druhým problémem počátku Süan-teho vlády byla táhlá válka ve Vietnamu. Císař jmenoval nového velitele okupačních vojsk a poslal mu velké posily, které však Vietnamci ihned rozdrtili. Mingská armáda poté ustoupila do Číny a Vietnam získal nezávislost. Vztahy s ostatními státy jihovýchodní Asie byly naopak klidné.

Za vlády Süan-teho vzrostl vliv eunuchů císařského paláce, v neposlední řadě i proto, že řídili tajnou policii. Císař se snažil vnést řád a disciplínu do státní správy. Süan-teho vláda se také snažila podpořit oběh papírových peněz, proto potlačovala užívání mincí a zakazovala užívání drahých kovů, tyto akce ale neměly úspěch. Protože vysoké daně vedly za předešlých vlád v nejvíce zatížených prefekturách říše (především v Ťiang-nanu) rolníky k opouštění hospodářství, Süan-te snížil daně a vyslal do provincií „cestující usmiřovatele“, aby zlepšili práci provinčních úřadů. Měli za úkol odstraňování nespravedlností a korupce výběrčích daní a kontrolu stavu vojenských jednotek.

02

Hradčany je filatelistický název série prvních československých poštovních známek vydaných v letech 1918–1920, jejichž autorem je Alfons Mucha. Motivem série známek je panorama centra Prahy, hlavního města nově zrozeného státu, konkrétně Hradčan – Pražského hradu s katedrálou sv. Víta a kostelem sv. Mikuláše. Hradčany byly vyrobeny (původně bez perforace) na papíře bez vodoznaku v arších po 100 kusech knihtiskem. Sběratelé rozdělují Hradčany na pět hlavních typů, z nichž každý má zase mnoho podtypů. Tyto známky platily do dubna 1921.

Protože až do prosince 1918 nebyly na československém území nikdy tištěny poštovní známky (příslušné tiskárny Rakouska-Uherska byly ve Vídni a Budapešti), byla to pro Ministerstvo pošty a telegrafu i pro společnost Česká grafická unie první taková zkušenost. Vydání série Hradčany je pravidelně oslavováno jako významná událost a památné datum. V prvních poválečných letech bylo datum uvedení těchto známek do oběhu – 18. prosinec – oficiálně stanoveno jako Den československé poštovní známky. K tomuto výročí československá pošta v letech 1965–1992 každoročně vydávala příležitostná razítka a známky, které byly obvykle věnovány historii pošty, různým známkám první série a jejich tvůrcům – umělcům a rytcům.

01

Albatrosovití (Diomedeidae) je čeleď velkých mořských ptáků z řádu trubkonosých. Albatrosi patří k největším ptákům schopných letu; rozpětí křídel u největších jedinců z rodu Diomedea dosahuje přes 3,5 m. Jedná se o statné ptáky se silnýma nohama se třemi prsty spojenými blánou po celé jejich délce. Opeření je dvoubarevné, a sice bílé a tmavé. Vzory zabarvení se liší podle druhu. Velký zobák má prodlouženou horní čelist, která je zaháknutá za dolní čelist.

Albatrosi jsou vynikajícími letci a za svůj život dokážou nalétat miliony kilometrů. Během létání takřka nemávají křídly a používají techniky známé jako dynamické plachtění a svahové létání. Energetický výdej během letu je blízký stavu odpočinku. Albatrosi disponují šlachou, která křídla „zamkne“ v roztažené pozici, takže k jejich udržení v horizontální poloze nepotřebují používat svaly. Živí se hlavně desetiramenatci a rybami, jídelníček doplňují korýši a jinými hlavonožci. Potravu většinou sbírají z povrchu hladiny. Většinu života tráví na moři a na souš zalétají jen za účelem hnízdění. Hnízdí v koloniích na neobydlených ostrovech obklopených širým oceánem, přičemž velikost kolonie se pohybuje od několika desítek po stovky tisíc hnízdících párů. Partnerské pouto trvá celý život.

Albatrosovití patří k nejohroženějším ptákům s významným poklesem populací. Na vině je především komerční rybolov (zejména na dlouhé lovné šňůry a částečně i vlečnými sítěmi), při kterém albatrosi často umírají jako nechtěné vedlejší úlovky. Jsou citliví také na současnou klimatickou změnu a negativně je ovlivňuje i znečištění moří plasty. Některé populace ohrožují invazivní druhy živočichů. Negativní dopady novodobých hrozeb se snaží odstranit nebo alespoň zmírnit mezinárodní Dohoda o ochraně albatrosů a buřňáků.